Hlavní stránka Blog 4. Sušický minisraz 2010

4. Sušický minisraz 2010

Místo konání: Sušice, chatová osada Luh
Datum konání:14. - 16. května. 2009

 

Po návratu z naší loňské první návštěvy sušického minisrazu bylo naprosto jasné, že pokud se letos uskuteční další díl, bude opět s naší účastí navzdory krizi i tomu, že do Sušky je cesta dlouhá. Když na webu VK vyhlásil Zdenek „dotazníkovou akci“ k IV. Sušickému, neprodleně jsem potvrdil náš zájem o účast. A přidávali se další a další. Pak už následovala oficiální pozvánka na webu VK, odeslání přihlášky, úhrada dojezdného, malá výpomoc při reklamě srazu v médiích, ale hlavně dlóóuhááá doba, kdy člověk trpí nemocí zvanou TĚŠÍVKA a spřádá plány. Letos ještě bylo neustále potřeba očima zvedat a držet mraky, aby zasvitlo sluníčko a v posledních dnech před srazem tiše věřit, že alespoň na chvíli přestane pršet. Maně jsme vzpomněli na loňský ročník, kdy počasí ukázalo jen na chvíli nevlídnou tvář, ale potom se přeci jen umoudřilo a na sluníčku jsme mohli pobíhat v tričkách. A to byl první máj, ne půlka května!

 

Konečně nastal ten toužebně vyhlížený den pátek 14. května – odjíždíme na Šumavu! Na cestu jsme vyrazili dopoledne a jen ve dvou (nepočítaje v to Volvíka) neboť žlučník mé ženy se rázně rozhodl stávkovat v tu nejméně vhodnou dobu. O jízdě po dé jedničce od Vyškova je škoda mluvit. Naopak se domnívám, že podvozkové díly Volva by mohly určitě dlouho vyprávět. A zcela jistě by byl tento monolog hustě protkán výrazy, ve střízlivém stavu a ve slušné společnosti nepoužitelnými.

V polovině cesty od dálnice k Pelhřimovu nás zlákal ke krátké zastávce nám z dřívějších návštěv dobře známý motorest. Byl totiž právě čas na dobrou brazilskou kávu. Když k tomu připočteme příjemné prostředí a milou obsluhu nebylo co řešit. Po kafíčku jsme vyjeli na zbývající část dnešní trasy.

Mile nás překvapil stále slušný povrch místních asfaltek, nemile hustý provoz pomalých náklaďáků a dlouhých kamionů, které se na klikaté okresce v kopcovitém terénu velice špatně předjížděly. Ani heslu „Klídek vole klídek, jedeme přece na výlet“ se stále častěji nedařilo potlačit moji rozmrzelou náladu, kterou vyvolávala nekonečně dlouhá cesta za „sadou“ kamionů, vrhajících občas na přední sklo kýble vodní tříště. Před Táborem jsem si navíc vyrobil malou objížďku, neb jsem se rozhodl neposlouchat ani dopravní značení, GéPéeSku natož pak zbytek vlastního selského rozumu. Teprve značka s odbočkou na Vodňany mi připomněla, že té vody snad bylo dost a že přece jen jedeme do Sušice. Tož tak to většinou dopadá, když se vydáte do světa bez příručky „Sedlák ve městě“. Honza měl v půlce května vánoce a já si v duchu pěkně nadával. V Písku nám název města připomněl, že jsme si zapomněli vzít nějaké nealkoholické pitivo. Proto jsme uprostřed města bez loučení opustili kolonu a vzali útokem malý Spar. Tam jsme se dostatečně zásobili PETkami s Rajecovou vodou. Posledním velkým městem před naším ponořením se do soustavy malých vesnic byly Strakonice. Dopravní značení dobré, průjezd bezvadný a už to v Katovicích lámeme vlevo, zkratkou přímo k cíli dne. Se stále se blížící cílovou destinací nám je čím dál víc jasné, že i v tomto koutě naší země počasí za moc nestojí a suchou nohou osady zřejmě nedosáhneme. Na trička a krátké kalhoty to také nevypadá. Ještě že si v kufru vezeme kompletní dešťovou výstroj a do chatičky malý elektrický přímotop. To bude letos bájo!!

Když se po pravé ruce zčista jasna vynoří mohutná zřícenina hradu Rabí, je to znamení, že zanedlouho dosáhneme cíle dnešního cvičení. Po příjezdu do Sušice se pokoušíme najít lékárnu, kde jsem hodlal zakoupit něco proti škrábání v krku (sapristi – slivovice zůstala doma v baru). Lékárna tam jedna byla, přímo na náměstí, ale místo na zaparkování v dohledu žádné. Takže volný průjezd náměstím, znovu kolem řeky a už to mastíme směr Chatová osada Luh. Vloni jsme ji hledali bez mapy, potmě a v dešti, minuli jsme se jen o jednu cestu a pak ještě v kalupu přejeli nenápadné odbočení do osady. Tak letos to bude brnkačka. A taky je. Z hlavní cesty odbočit vlevo, ještě jednou vlevo, kolem Jitřenky, vpravo, pak vlevo a … sakra, před námi se ze zeleného příšeří vynořilo torzo nějakého velkého domu bez oken a s propadlými střechami. První můj nápad – jako strašidelný mlýn z Troškových komedií. Až později jsem se od Zdeňka dozvěděl, že v období první republiky to býval vyhlášený hotel s pneuservisem, bowlingem a plovárnou, který navštěvovaly mnohé známé osobnosti tehdejšího veřejného života. „Už vidím chaty“, hlásí Honza. Já taky, po pravé ruce, jenže mezi námi a nimi teče potok a most tak pro bicykl. Nevadí, otočíme se a za moment jsme tam. Kousek dopředu, kousek dozadu a …kde se tak blízko u kufru vzal ten mohutný kmen? Tak znovu a pořádně a pak hurá do kempu. Jestli jsme auto nikde po cestě moc nezašpinili, tak krátký úsek lesní cesty to celé napravil. Příjezdová cesta je od loňsky trošku děravější, tudíž je na ní víc louží.  A už vjíždíme do areálu osady. Páni tady už je lidí a aut a psů a dětí.

Jako starý mazák mířím rovnou k „naší“ chatě, zaparkuji a jdeme vyzvednout klíče. Zdravíme se s přítomnými účastníky srazu, Zdeňkem a Janou, rovnáme finanční závazky. Pak se vracíme s klíči, přenášíme do chaty věci z auta a zabydlujeme se. S vítězným úsměvem vytahuji elektrický fukárek. Postavit na skříňku, šup vidlici do zásuvky, zapínám - a pohoda, teplý vzduch už proudí!! Klap a je po parádě. Jistič to sice jistí, ale málo. Zkouším to ještě jednou se stejným výsledkem. Fukárek tedy potupně mizí zpátky v krabici a ta končí odložena na skříni. Teploučkou nebude! Nevadí, máme teplé spacáky a hřeje nás pocit dobře prožitého dne. Bereme svijanské půllitry a jdeme zkusit srovnat svoji vnitřní teplotu s tou venkovní.

K večeři je vyhlášený a horký Zdendův gulášek, takže nám ani nevadí, že sem tam opět sprchne. Po večeři povídání s ostatními a vzpomínky na loňský ročník. Před spánkem malá pivní anestézie, pak spacák a sbohem vlhký světe.