3. Sušický minisraz 2009 - čtvrtek

Místo konání: Sušice, Chatová osada Luh

Datum konání: 30. dubna 2009

Při brouzdání po webovkách Volvoklubu jsem v galerii proběhlých minisrazů narazil mimo jiné na „srázek“ pořádaný v autokempu Luh na okraji Sušice. Pochvalné reakce účastníků na dvou předchozích ročnících včetně bohaté fotodokumentace dostatečně podnítily můj zájem o tuto akci. Proto počátkem dubna 2009 padlo rozhodnutí – další ročník minisrazu v Sušici se odehraje s naší účastí. Délka trasy něco málo přes 300 km nás, kteří v průběhu roku za rallye najezdíme podstatně víc, ani v nejmenším nemohla rozhodit.

Po telefonickém dotazu, který byl adresován Zdeňkovi Neumanovi, jednomu z hlavních pořadatelů,zda příjezd v pátek v pozdějších večerních hodinách nebude vadit (odpověď zněla – můžete přijet kdy bude libo) jsme se dohodli, že do Sušice vyrazíme hned ve čtvrtek odpoledne, jakmile to bude možné. Nachystat a sbalit potřebné věci jsme zvládli v poměrně slušném čase. Z domu jsme vyjížděli piánko kolem půl páté, protože „nalodění“ ženské části naší tříčlenné skupiny v místě jejího bydliště bylo možné až kolem páté odpolední. Z místa, ležícího na trase  rychlostní silnice Prostějov – Brno jsme tedy vyjeli krátce po páté. Trasa byla vybrána takto: po D 1 na Vysočinu, u Humpolce odbočka na Pelhřimov, přes Tábor do Písku, Strakonic, Horažďovic a pak rovnou do Sušice. Počasí, které se zpočátku jevilo docela slušně se již za Brnem se začalo kazit. Zhruba 40 km před opuštěním dálnice jsme vjeli do pekelné průtrže mračen. Setmělo se, blesky řezaly oblohu a po cestě tekly proudy vody a bahna. Postupně i ti největší „závodníci“ sundávali nohu z plynu a nakonec jsme se všichni ploužili čtyřicítkou. Před sjezdem z dálnice trochu déšť polevuje, takže se těšíme, že snad další cesta už bude příjemnější. Matka Příroda si to však naplánovala úplně jinak. Hustý déšť se střídal s prudkým lijákem po celou cestu. Na předním skle se mi postupně začaly tvořit jakési matné až neprůhledné pruhy, takže výhled z auta taky nebyl nejlepší. Ještě že aspoň povrch cest je tady slušný. Před Táborem dojíždíme kolonu motorkářů. Je mi jich docela líto, když vidím jak zápasí na širokých, téměř hladkých pneumatikách s proudy vody, které se na ně valí z oblohy i tečou po vozovce. Pro tentokrát je všechny velkým obloukem předjíždím, jindy bych „v poli poražených“ určitě zůstal já.

Když mě už řízení v hnusném počasí a se špatným výhledem z auta přestává pomalu bavit,  dorážíme do Sušice. Je kolem desáté večerní a nám ve tmě a hustém neustávajícím dešti začíná bojovka nazvaná „Najdi svůj kemp“. Do hry zapojujeme i mašinku GPS, která nás sice vede docela dobře, ale z místa, kam přijíždíme se dál jet nedá. Mládež, krčící pod střechou nějaké firemní budovy a obložená baterií flašek, na můj dotaz ohledně kempu vůbec nereaguje. Nezbývá než se vrátit zpátky na hlavní cestu a hledat dál. Konečně zahlédneme označník s názvem kempu. Bohužel ani pak ještě nemáme vyhráno. Cesta vedoucí příměstským lesem vede přes několik křižovatek. První odbočka je označena cedulí Volvo, na další už žádnou nevidím, takže pokračuji rovně. V dešti, tmě a blátě neregistruji drobný asfaltový schodek, který se ohlašuje slušnou ránou do předního tažného oka. Slušná asfaltová cesta nás potom vede lesem kolem řeky a mně se opět podaří přejet nenápadnou odbočku do kempu. Auto nejde na cestě bezpečně otočit, takže si asi 100 metrů nacvičuji couvání v neznámem terénu, s deštěm za krkem a téměř poslepu.

Tož teda sláva, je skoro půl jedenácté a my vjíždíme do kempu! Namířím si to kolem skomírajícího ohniště rovnou k osvětlené budově s přístřeškem, kde jsou ti, kteří přijeli už odpoledne. Auto na rozmočené trávě tancuje a zanechává za sebou pěknou brázdu. Nechávám mládež v autě a jdu se přihlásit Honzovi. Dostávám klíč od chaty se šťastným číslem 13 a pokyny, jak se tam dostanu. Chatka je na druhém konci kempu, takže ještě chvíli tancujeme po trávníku. Pak už zbývá jen zaparkovat a odnést potřebné věci do chaty. Ještě jdeme hledat umývárnu a WC a to se stává osudným Honzovi. Protože je kemp velice špatně osvětlený, přehlédne ve tmě velkou louži a totálně si promáčí své jediné boty. Ještě že já mám dvoje. Vítáme se s ostatními, platíme poplatky za pobyt a dojezdné. S díky odmítáme večeři i točené pivo a jdeme všichni na kutě. Ta cesta sem v tom hnusném počasí byla opravdu náročná. Doufejme, že zítra už pršet nebude. Do spacáku lezu v pyžamu a zip zapínám velice ledabyle. Dobře mi tak! V noci se totiž budím zimou, takže prošívanou deku, kterou jsem předtím pohrdl, vděčně přehazuji přes spacák.